Je tomu šest dní (psáno 22. 8. 2014), co se narodilo mé čtvrté dítě. Narodilo se doma. Stejně jako ty předešlé. Na tom by nebylo nic tak zajímavého. Tedy pokud bych žila v Německu, Belgii, Británii, Kanadě, USA... A mě by ani nenapadlo o tom psát. Popravdě, nenapadlo by mě o tom mluvit ani jako Češku, kdyby nebylo onoho legračního nápadu poslance Svobody iniciovat zákon zakazující domácí porody. Nemám totiž sebemenší potřebu komukoliv se zpovídat, či snad dokonce své pohnutky omlouvat. Do toho, jak a proč já přivádím své děti na svět, je každému pendrek – s výjimkou tatínka a onoho děťátka. Ale je tu jedno ALE: Onen poslanecký nápad.
Ano, je to nápad legrační. Není dokonce ani technickyvzato moc nebezpečný, jen legrační; asi jako kdyby někoho napadlo zakázat piercing, tetování, nebo nakazit se chřipkou. Jednak tomu zamezit nelze. Jednak je takový zákaz týkající se vašeho těla anebo těla dítěte, které je až do okamžiku úplného oddělení z právního hlediska součástí těla matky, v přímém rozporu s Listinou práv a svobod, která je zase součástí našeho právního řádu. Kdyby tedy Parlament v jakémsi deliriu takový zákon skutečně přijal, bylo by jen otázkou délky trvání úřední mašinerie, než by jej obratem Ústavní soud, potažmo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, zase zrušil. Jediné, o čem celý návrh svědčí, je tedy jenom neznalost práva, nic víc. Je to ale současně nápad velice nebezpečný společensky; dál totiž manipuluje už jednou poměrně slušně podvedenou a bez své viny zmanipulovanou veřejnost. A právě proto stojí za to si na něj posvítit.
Ale nejprve si udělejme trochu jasno v tom, o čem se vlastně bavíme. Celá diskuse o porodech u nás totiž není, či alespoň neměla by být, diskusí odomácích porodech. Mělo by jít o diskusi o přirozených porodech, kterým WHO říká normální porody. O tom, zda je či není prospěšné, aby se děti rodily buď přirozeně, anebo „medicínsky“. Potažmo o tom, pro koho je prospěšná která z obou cest. Potíž v naší zemi je ta, že žádná střední cesta neexistuje. Chce-li žena porodit přirozeně, je systémem tlačena k tomu, aby rodila doma. A proto se diskuse o přirozených porodech mění na diskusi o porodech domácích.
Všimněte si: Já nejsem propagátorkou domácích porodů. Nejsem propagátorkou dokonce ani porodních domů. Zrovna tak jako nejsem propagátorkou ani porodů v nemocnici. Podporuji jedinou věc: Svobodné šíření informací. Takových informací, na jejichž základě má každá žena svobodu volby, zda chce přivést své dítě na svět doma, v porodním domě, v porodnici, zcela přirozeně, s epidurální anestezií, či třeba císařským řezem. A důvod je prostý a navýsost logický. Každá žena je jiná. Každá má za sebou jinou životní zkušenost. Zatímco já bych – pokud bychom já i mé dítě byli podle všech dostupných indicií zdraví - nikdy dobrovolně nesouhlasila s tím, aby mé dítě bylo z mého těla plánovitě vyoperováno lékařem, úplně stejné právo odmítnout přirozený porod má i žena, která má díky svým minulým prožitkům a zkušenostem milion jiných důvodů přát si, aby její porod byl operací. Ovšem abychom mohly obě svého práva využít, musíme mít obě stejné informace.
Informace jsou však to, co v naší zemi chybí. A proto naše země není svobodná. Ne, v naší zemi se rodí nesvobodně – tedy násilně. A zatímco já tvrdím, že pouze žena (má-li k dispozici všechny informace) může vědět, jaký druh porodu je pro ni optimální, tábor zarytých odpůrců přirozených porodů tvrdí, že pouze oni vědí, co je optimální pro všechny ostatní.
Když sledujeme diskuse o přirozených porodech, brzy přijdeme na dva poznatky.
Zaprvé tón takových diskusí bývá enormně vyhraněný, ultimativní, neochotný naslouchat protistraně, vedený v emotivní rovině – a to míněno z pohledu obou táborů. Jen velmi zřídka jsou v diskusi slyšet věcné argumenty a čísla. To je ovšem do značné míry snadno vysvětlitelné: Ony totiž věrohodné statistiky za ČR v podstatě neexistují. A pokud už se do médií a tedy na veřejnost dostanou nějaká čísla, bývají většinou naprosto pokroucená, jak si ještě ukážeme.
A zadruhé když už jsou používány ze strany tábora odpůrců přirozených porodů nějaké „argumenty“, mají sice na první pohled tisíc a jednu podobu, ale při troše hloubání nad jejich podstatou je lze shrnout na čtyři hlavní výtky. V zásadě se v různých podobách omílají následující témata:
Argument 1: „Doma se může stát cokoliv, a pak jde o vteřiny. A přístroje nejsou k dispozici.“
Alternativně totéž ještě může být zaobaleno do sarkastických slov typu: „No jistě, že porod je přirozený, taky je ale potom přirozené při něm umírat!“ Ano, tohle je ten nejčastější a zdánlivě nejsilnější argument proti přirozeným porodům. A také nejsnadněji vyvratitelný, protože je nejlépe kvantifikovatelný. O to zajímavějším úkazem je, že tato doslova městská legenda je tak rozšířená.
Takže věc se má takto: Jedním z nejkvalitnějších a nejlépe ověřených informačních zdrojů na světě v biomedicíně je elektronická tzv. Cochranova databáze, jejímž cílem je kumulovat nejnovější a nezávislé informace o efektivnosti léčebných postupů. Přispívá do ní více než 28 tisíc přispěvatelů z více než 100 zemí. Cochranova databáze zvláště preferuje takzvané metaanalýzy – což je typ vědeckého článku, který statisticky kombinuje výsledky dřívějších studií. Tím dochází k odstínění extrémních, náhodných hodnot, takže metaanalýza má pak mnohem vyšší stupeň věrohodnosti než jednotlivé studie. A co tedy říká poslední dostupná metaanalýza z Cochranovy databáze na téma přirozených (domácích) porodů z roku 2008?
Říká doslovně, že přirozený porod, kdy je žena po celou dobu těhotenství, porodu i šestinedělí v péči jediné porodní asistentky, vede ke statisticky nižšímu výskytu poporodních poranění, k většímu počtu vaginálních porodů, k méně operativním vaginálním porodům, menšímu užití analgesie, lepšímu zahájení kojení. Tedy jinými slovy, přirozený, nemedicínský porod, bez ohledu na místo jeho uskutečnění, je nepatrně statisticky výhodnější pro zdraví matky i dítěte.
K úplně stejným závěrům dochází i studie kanadských zdravotníků a lékařů z roku 2009 z provincie Britská Kolumbie založená na vzorku tisíců žen: I zde studie došla k závěru, že plánovaný a asistovaný domácí porod byl ve srovnání s medicínským porodem spojen se statisticky srovnatelnou mírou perinatální úmrtnosti, ale současně s nižší mírou poporodních poranění matky i dítěte.
Posuzujeme-li tedy statisticky srovnatelné skupiny žen (tj. např. bez dopředu známých zdravotních omezení), pak světové databáze skutečně potvrzují, že „doma se může stát cokoliv“ - a dodávají k tomu, že zrovna tak v nemocnici „se může stát cokoliv“, ovšem s tím rozdílem, že v nemocnici se toto „cokoliv“ stane s mírně vyšší pravděpodobností!!!
Bohužel se zdá, že valná část české odborné veřejnosti patrně trpí jistou poruchou matematicko-výrokové logiky. Když jsou totiž mnozí čeští porodníci konfrontováni s těmito závěry, reagují na to slovy: „Porod doma je hazard a stát se může cokoliv!“ Hm, jenomže pak už dotyčnému evidentně není pomoci. Je to stejné jako tvrdit, že nelétám letadlem, jen jezdím autem, protože letadlo může spadnout. A kdyby vám oponent statisticky doložil, že počet mrtvých na počet cestujících je u silniční dopravy vyšší než u letecké, vy byste to smetli ze stolu slovy: „No jo, ale v letadle se na rozdíl od auta taky dá umřít!“
Čím to vlastně je, že je v lidech zakořeněn mnohem paničtější strach z létání než z aut? Nejspíš tím, že o leteckých katastrofách se informuje mnohem víc. A zřejmě zde je zakopán pes. O mrtvých miminkách narozených doma se u nás informuje dokonale; o mrtvých miminkách a matkách v nemocnici nikoliv. A jsme u oněch překroucených čísel a pokrouceného mediálního obrazu. Zcela konkrétně: Z oficiálně dostupných zdrojů vyplývá, že se v roce 2012 narodilo (nejméně) 1420 dětí nezachycených zdravotnickou statistikou. Za rok 2014 sice ještě čísla nejsou známa, ale dejme tomu, že jsme za polovinou roku, takže můžeme odhadnout, že to již bylo přes (nejméně) 710 dětí. Podle toho, co se mi podařilo z médií zjistit, k tomuto datu nejspíš zemřelo 5 miminek. U tří šlo patrně o plánované vraždy. Dvě zemřely na vrozené vady neslučitelné se životem - tato nešťastná miminka by podle zjištění patologa zemřela i v porodnici.
Jinými slovy: Realita je taková, že díky zavinění porodní asistentky nebo díky nezodpovědnosti rodičů (vylučuji plánované vraždy) u nás letos ještě při domácím porodu nezemřelo ani jedno jediné dítě. Úmrtnost v přímém důsledku domácích porodů je tedy letos nula (opět sem nelze počítat vraždy). A jaký je mediální obraz téhož?„Již páté mrtvé dítě v důsledku domácího porodu! Kolik jich ještě musí zemřít, aby se domácí porody zakázaly?“ Neboli jsme-li odkázáni na mediální obraz, zemřelo podle něho doma už 0,7 procent dětí!
Co ale leží v pozadí takové manipulace? Lež? Natvrdlost? Stádnost? Lenost zjišťovat si informace? Strach, že připuštěním pravdy přijdou někteří porodníci o svou společenskou auru, protože tato čísla mírně umenší jejich pověst zachránců životů téměř každé rodičky a jejího dítěte? Nejspíš to všechno dohromady.
Argument 2: „Jen ať si ženské klidně rodí doma. Ale ať si pak taky platí následky a nechtějí po mně, abych na to přispíval ze svého zdravotního pojištění!“
Další velká skupina argumentů, která se na první pohled tváří velice liberálně. Na první pohled jako by tento typ „zakuklených odpůrců“ nic proti přirozeným porodům neměl, jen si chce hlídat „své“ finance. A opět je to argument relativně snadno vyvratitelný, byť už není tak dobře kvantifikovatelný jako nesmyslné tvrzení ohledně bezpečnosti asistovaných přirozených porodů.
Jde v jádru o to, že odpůrci přirozených porodů mají dojem, že při přirozených porodech se stává větší množství tragédií nebo komplikací. A že tedy touto skulinou náhle z veřejného zdravotního pojištění unikají peníze, které pak nezbývají na péči o ty ostatní. Vraťme se ale k závěrům výše uvedených rozsáhlých zahraničních studií. Podle nich plánovaný a asistovaný přirozený porod měl statisticky srovnatelnou míru perinatální úmrtnosti, současně ale nižší počet poporodních poranění. Jinými slovy, přirozený porod byl v průměru spojen s levnějším následným napravováním následků.
A můžeme jít ještě dál. Můžete třikrát hádat, co je pro veřejné zdravotní pojištění levnější: Když žena po své těhotenství a během porodu dochází k porodní asistentce, anebo když se o ni stará armáda gynekologů, sester a porodníků v porodnici? Ačkoliv zde žádnou kvantifikaci nemáme k dispozici, odpověď je celkem zjevná. (A to ani nemluvím o tom, že žena obracející se v ČR na soukromou porodní asistentku si každou její službu musí hradit z vlastní kapsy, zdravotní pojišťovna nepřispěje ani korunou.)
Takže závěr asi bude šokem pro tento typ „zakuklených odpůrců“ přirozených porodů: Žádná skulina, kterou by unikaly peníze z veřejného zdravotního pojištění, v případě přirozených porodů nejen že neexistuje, ale je tomu přesně naopak. Kdyby ženy rodící přirozeně začaly tvrdit: „Jen ať si ti ostatní rodí v nemocnici, ale ať si pak následky častějších poporodních poranění u matky i dítěte hradí sami a nesahají mi na mé zdravotní pojištění“, nikdo by na to podle této logiky nemohl říct ani popel. Zjevně ovšem tahle logika nebude to pravé ořechové.
Argument 3: „Proč se zříkat pohodlí a rodit bolestivě doma?“
Obávám se, že tady jde pouze o hluboké nepochopení fyziologie porodu. Při přirozeném porodu se uvolňuje celý hormonální koktejl, který vede k určitému vypnutí vývojově mladších částí mozku – tzv. neokortexu. Mozek pak pracuje v takzvaném alfa režimu. Výsledkem je, že během drtivé doby trvání porodu – až na výjimku několika posledních minut – žena prakticky přestává vnímat bolest. Přesněji řečeno: Vnímá ji, ale jako kdyby byla vnějším pozorovatelem, bolest pro ni není ničím negativním. Ženy pak během téměř celého porodu poklimbávají v polospánku, alternativně pohybují se různě po místnosti a na své okolí působí náměsíčným dojmem. Když porod dospěje k závěru, je žena naprosto odpočinutá, v podstatě „vyspaná“, a má spoustu sil.
Takový „bezbolestný“ průběh porodu je však v naší kultuře již prakticky neznámý. Já sama jej znám pouze z vlastní zkušenosti, z literatury a od žen-domorodek, jejichž počet by se dal na prstech ruky spočítat. Aby k němu došlo, musí totiž být splněno několik podmínek současně: Ženě nesmí být zima, nesmí ji rušit zvuky, hovor, ostré světlo, nesmí cítit stres, nebo nesmí mít pocit, že je pozorována. Stačí porušení jediné z podmínek třeba v podobě nečekaného oslovení a žena okamžitě z tohoto stavu změněného vnímání vypadne. A porod začne bolet... jako čert. Neboli jako v nemocnici, chcete-li. A není divu, že v takový okamžik pak žena nepohrdne ani epiduralem.
Jenomže umíte si představit českou porodnici – včetně těch, o nichž se tvrdí, že se v nich rodí přirozeně – kde jsou takové podmínky zajištěny? Pak není divu, že se o porodech mluví jako o jednom z nejbolestivějších a nejděsivějších zážitků, kterými je možno projít, ačkoliv ta hrstička žen, která zažila porod přirozený, ví své.
Argument 4: „Přirozené porody jsou návratem do pravěku, ignorováním pokroku!“
Tak asi takhle: Desetiletí biochemického bádání v oblasti porodů vedlo k prozkoumání hormonů, které se během porodu uvolňují do matky i dítěte. Byl prozkoumán jejich vliv na rozbíhání porodu, na poporodní krvácení, na tvorbu mléka, na psychické „naprogramování se“ obou čerstvě oddělených organismů vzájemně na sebe a na desítky dalších jevů. A víte co? Věda nakonec došla v posledních letech k naprosto šokujícímu zjištění: Dítě potřebuje svou matku a matka potřebuje své dítě!
Čekali jste něco inteligentnějšího? No – zklamu vás. Praktickým výsledkem celého biochemického bádání skutečně bylo hlavně to, že matka i dítě jsou natolik navzájem se ovlivňující chemické továrny, že jsou-li odděleni, jejich zdravotní stav se začíná ihned po porodu komplikovat (počínaje kupříkladu okamžitým rizikem většího poporodního krvácení a konče třeba depresívními stavy matky ještě po týdnech). Gratuluji, vědo – po miliardových investicích do výzkumu jsi přišla na to, co lidská intuice v pravěku už dávno tušila...
Anebo jinak: Je-li statisticky doloženo, že medicínský, tedy „pokrokový“ porod, vede k většímu množství poranění a srovnatelné perinatální úmrtnosti než porod přirozený, tedy „nepokrokový“, pak by mne vskutku zajímalo, v čem zarytí příznivci pouze medicínských porodů spatřují onu pokrokovou výhodu.
Tak tedy ať to vezmeme z jakékoliv stránky, vždy zjistíme, že realita je tak trochu posunutá od obrazu, který je na veřejnosti rozšířen. Ovšem pozor – zdůrazňuji, že všechny relevantní zahraniční studie se týkají dopředu plánovaných a asistovaných porodů, kde asistentka neustále kontroluje ozvy dítěte, jeho polohu, pohyb a spoustu dalších věcí. Nikdy nejde o ženu-domorodku, která nemá během těhotenství zmapován svůj zdravotní stav, a následně rodí zcela sama. Tam samozřejmě o stejně dobrých výsledcích nemůže být řeči. K čemu ale frontální tlak proti přirozeným porodům u nás vede? K tomu, že se ženám, které chtějí rodit doma, asistence odpírá. Tedy tyto ženy jsou náhle ohrožovány. Odpor proti přirozeným porodům tak paradoxně vede nikoliv ke snížení, ale naopak ke zvýšení rizika...
Pochopitelně k názoru, jak je přirozený porod riskantní, přispívají i hojné zkušenost matek typu: „Ještě že já byla v porodnici, kdybych rodila doma, bývala bych vykrvácela...“ Alternativně „dítě by se udusilo...“ Jenže tato zkušenost se nezdá být studiemi potvrzena. Vymýšlejí si tedy snad ty ženy? Rozhodně ne. Jejich porod jistě dramatický byl. Otázka však zní, zda by stejně dramatický byl, i kdyby probíhal přirozeně. A odpověď poskytuje Světová zdravotnická organizace, která výslovně uvádí: „Rutinní postupy...mohou mít vliv na prodloužení porodu nebo na nastartování procesu, který byl popsán jako kaskáda intervencí.“ Což přeloženo do lidštiny znamená, že pokud porod už jednou začne jako medicínský, má sklon se díky nepřirozeným zásahům komplikovat a vyžaduje si zásahy stále další a další, které už mohou být skutečně život zachraňující.
Bude trvat ještě hodně dlouho, než budeme moci říci, že jsme stejně civilizovaní jako jiné, vesměs západnější země, které mentálně s přirozeným porodem nemají problém. Ale jednou se to změní, protože informace si nakonec vždy najdou svou cestu. Bohužel do té doby si ještě příliš mnoho žen a dětí s sebou ponese své trauma. A potrvá to tím déle – a traumatizovaných bytostí bude tím víc – čím častěji bude veřejnost manipulována rádoby chytrými výkřiky typu: „Zakažme domácí porody!“
Markéta Šichtařová, 22. 8. 2014
