Kdo zabil Západ? Odpovídá Martin Konvička

Deštivý pátek se postupně přihlásil dvěma zprávami. Prvou je americké ostřelování Asadova letiště v Sýrii v reakci na dosud nijak nevyšetřený „chemický útok“. Druhou pak „kamion“ ve švédském Stockholmu. Opět útočil a opět za to islám nemůže.
10. 4. 2017 15:16 | Link: http://nastvanematky.cz/node/431

Sleduji reakce na sociálních sítích, chaotické jako dubnové počasí a zmatené jako celá dnešní doba. Ty na Stockholm jsou celkem jednoznačné – nikdo už není „šokován“, nikdo si nedává na zeď švédskou vlajku, Češi místo toho reagují způsobem, který tak štval nacistické místodržitele za poslední války, byť nacismus sám o sobě nemohl porazit – smějí se. Smějí se politikům a mediálním analytikům a České televizi i rozhlasu a samozřejmě Švédům a vítačským západoevropanům obecně a ptají se, zda si už zvykli a zda teď pozatýkáme všechny náklaďáky, nebo co vlastně bude.

Naopak tomahawky nad Sýrií lidi rozhodily. Najednou tu máme mediální mluvící hlavy, které blahopřejí Trumpovi a jiné mluvící hlavy, které připouštějí, že americký prezident možná není Putinův agent, nebo je ale jde o agenta zatraceně zakukleného. Čím mají dotyční blíže k Blízkému východu – mám na mysli znalost reálií, přehled, kdo je kdo v Sýrii a okolí – tím víc jsou zděšeni útokem na Asada, jednoho z mála (polo)sekularistů v oblasti. Čím mají blíže k parlamentu, armádě, tajným službám nebo aspoň nějaké politické straně, tím spíš hovoří o vrtění psem a spekulují o operaci, která „zasáhla šrot“, byla „divadýlkem“, nebo si ji ti dva agenti Kremlu – nezakuklený Putin a zakuklený Trump – nějak dopředu domluvili. 

Jeden diskutér, kterého znám osobně, vím že není blbec a mám ho docela rád, dokonce psal o „dni, kdy zemřela Amerika, jakou jsem měl rád“. 

Nemohl jsem tu větu cestou z práce pustit z hlavy. Lidé mají krátkou paměť – ten diskutér je přibližně třicátník. Amerika, a tím tuplem „Západ“, jsou přece v kardinálním průšvihu mnohem déle, než od Sýrie – Libye – migrační krize, nějaké bombardování v Sýrii na tom nemůže mnoho změnit. Změnit by mohl Donald Trump, leckdo v to upřímně doufá. Jenže Trump byl zvolen na troskách skoro desítky let cíleně vlastizrádného vládnutí, a další skoro desítky let vládnutí nekompetentního. Musí pracovat se státní byrokracií, která se ho bojí, s médii, která ho nenávidí a s tajnými službami, které proti němu ještě před volbami vedly sledovací a možná i ofenzívní operace. A je mu sedmdesát – což nemusí být mnoho v zemích, kde prezident funguje jako „kladeč věnců“, ale může to být strašná zátěž v zemi, kde prezident osobně vede vládu a drží klíčové rozhodovací pravomoci. A ovšem, ještě horší než mezi váhavě kooperujícími špičkami mediálně-politické třídy je situace v jejich podhoubí, na všech těch univerzitách a v think-tancích a v klubech a v redakcích, tedy v prostředí, odkud jsou rozhodující špičky státu tradičně doplňovány. Kongresmani a rektoři univerzit nemusí mít Trumpa rádi – kongresové stážistky a asistenti na katedrách politologie ho zcela jistě nenávidí. 

Já samozřejmě NEVÍM, jaké měl či neměl Trump před raketovým úderem informace, odkud pocházely, kdo mu je předžvýkal a jak se Američané dohodli nebo nedohodl s ruskou stranou. Dovedu si ale představit naprosto všechny varianty – protože v politice se fixluje skoro pořád, ale na úplných špičkách se fixluje nejdrzeji. Dovedu si dokonce představit, že nejmocnější Američané skutečně nedovedou situaci v Sýrii vyhodnotit, a tak se chaoticky ohánějí, padni-komu-padni, jen aby to mělo nějaký mediální efekt a neudělalo to víc škody, než je nezbytně nutné – protože co dělat, aby to neškodilo a vedlo k cíli, to vlastně nikdo neví.

Nikdo to vlastně neví už přinejmenším 16 let. Tehdy, na podzim 2001, v době po útoku na newyorské mrakodrapy, totiž byla doba, kdy Američané mohli jasně pojmenovat nepřítele a sdělit stratégům, analytikům, tajným službám, expertům... – jasné zadání, s kým se teď, po skončení studené války, bude bojovat, a proč, a co by mělo být cílem toho boje. Došlo k symbolickému útoku obrozeného fundamentalistického islámu na Ameriku – nebo to tak alespoň vypadalo, píšu zde pro rostoucí počet příznivců konspiračních teorií – a prezident USA George W. Bush, tehdy jednoznačný lídr Západu a civilizovaného světa, zareagoval naprosto neadekvátně. Namísto pojmenování problému označil islám za náboženství míru, namísto bezvýhradné podpory antiislámským disidentům (byli už tenkrát!) začal chodit na ramadánové večeře, namísto akcentace křesťanství (nebo sekularismu, nebo obojího) se začal s oblibou fotit v mešitách nebo s koránem v ruce. Islámští propagandisté se chlubí, že právě tehdy se v mnoha Američanech probudil „zájem o islám“, který vedl k detekovatelné vlně konverzí jednak mezi intelektuály, jednak mezi kriminálníky – a taky k většímu počtu studentů na různých „katedrách arabistiky“, odkud nebývá ke konverzím daleko. Značná část politické třídy následovala, po USA následovaly vlády a země v jejich kulturním a politickém orbitu. Problém nebyl pojmenován, o problému se mlčelo. Namísto tvrdého postoje proti Saúdské Arábii, tehdejšímu lídrovi islámského světa, napadla americká armáda zablešenou díru jménem Afghánistán, prý s cílem dohnat chimérického arcilotra Osámu a vybudovat tam demokracii.

Jako by ryba nesmrděla od hlavy. Jako by za jednoho Osámu nemohlo nastoupit 1000 dalších. Jako by někdy někdo vybudoval demokracii ve výběhu paviánů. 

Právě od G. W. Bushova špatného rozhodnutí, a jedině od něj, vedla přímá cesta k rozmělnění a zamlžení veřejné debaty o islámu, k potlačování disentních hlasů pod pláštíkem „boje s nenávistí“ a „potírání islámofobie“, ke zvolení Obamy – protože proč volit bílého islámofila, když můžete volit polobílého muslima – k rozvratu polosekulárních diktatur za „arabského jara“, k „migrační krizi“ v Evropě, k syrskému válečnému patu, k agresívním náklaďákům i osobákům v ulicích evropských velkoměst.

Jak se to ale mohlo stát? G. W. Bush byl zajisté slabý politik, „profesionální syn“ (vlastně cosi jako náš Jirka Dienstbier nebo Matěj Stropnický, jen převlečený za amerického republikána), postrádal široký historicko-kulturní přehled, volil si nemožné poradce, jeho postoje k Saúdům a spol. formovaly naftařské konexe jeho rodiny. Jenže – jak se mohlo stát, že jeden v podstatě ňouma zablekotal o „náboženství míru“, a pojedl datlí o iftáru, a celý západní svět ho v té idiocii následoval?

A tady ho, kluka ušatého, musím vyvinit. Když s oblibou mluvil o „krásném náboženství“, „hrstce teroristů“ a „pravém, krásném islámu“ (ano, s tím vším začal Bush mladší, nikoli až Obama!), neozval se z amerických univerzit, redakcí a think-tanků a církví a tajných služeb prakticky nikdo, prakticky nikdo ho neokřikl, že mluví z cesty, „liberální tisk“ papouškoval a ještě přitvrzoval, nikdo neotevřel ty kilometry svazků ve špičkových amerických univerzitních knihovnách, nikdo nezval do hlavních zpráv prominentní kritiky islámu, kterých už tehdy v USA žilo dost. Těch pár hlasů rozumu bylo umlčeno, marginalizováno, vyhnáno do internetového samizdatu, nebo to časem vzdali. Přitom toho bylo lze učinit tolik... – fatálně oslabit Saúdy a spol., podpořit protiislámské disidenty a sekularisty, akcentovat západní hodnoty, zamést se „sluníčkovým“ akademickým a mediálním světem, efektivně zabránit vzniku fenoménu Obama. Nestalo se – nic, a ty desítky, možná stovky tisíc amerických profesorů a poradců a redaktorů a šéfredaktorů a feministek a pastorů a biskupů, ti všichni mlčeli. Mlčeli, trapně a hloupě, jako jeden muž.

Tehdy vlastně začala „doba postfaktická“ – doba, kdy se politické špičky rozhodují podle okamžité nálady médií a ne podle toho, co bude nebo nebude fungovat. Začalo však ještě něco horšího – doba post-západní. Protože Západ, to je přinejmenším od osvícenských časů používání rozumu, vážení faktů, poměřování hypotéz, učení se z chyb. Na tento západní étos se někdy za Bushe mladšího oficiálně zapomnělo, někdy od té doby vrší západní politické špičky už jen líbivé chyby. 

G. W. Bush toho ve vztahu k islámu zvoral hodně – ale skutečným viníkem je západní intelektuál té doby.  

Martin Konvička, Parlamentní listy - 8. 4. 2017

Další články, blogy, videa

Nová buržoazie přinesla přehled o veřejnoprávních médiích v Evropě - v Rakousku, ve Švýcarsku, v Lichtenštejnsku a v Německu.
V nedávné době byla stažena z prodeje univerzitního knihkupectví Karolinum kniha Petra Hampla Prolomení hradeb. Stalo se tak na popud rektora...
Ne všichni studenti si nechají vymýt mozky propagandou. Někteří i přemýšlí a jsou ochotni se i angažovat. Velmi nás zaujala aktivita Jana Hradila,...
Je absurdní, že dnes tu rozvahu zastupuje komunista Skála a zaslepenost europoslanec Pospíšil.
Je oprávněné se ptát politiků. Oni však neumí vždy odpovědět a to není v pořádku!
*Vyplněním osobních údajů souhlasíte s jejich zpracováním. Údaje budou sloužit pouze k rozesílání newsletterů a nebudou poskytovány třetí straně. Svůj souhlas můžete vždy bezplatně odvolat.