Mělo by se tedy omezit volební právo pro hloupější část společnosti, jak se v poslední době stále častěji říká?
Můžeme vědecky zjišťovat, kdo je co schopen chápat, ale to nemá nic společného s principy otevřené společnosti. Jak ve svých spisech zdůrazňoval Karl Popper, právo na podíl na moci nemají jenom elity. Protože to se pak dostaneme do bodu, kdy budeme rozhodovat, kdo je elita, a lehce se může stát, že elita budou důstojníci SS nebo dělnická třída. To bychom si zahrávali s ohněm.
Často zaznívají názory o rozdělené společnosti. Jako kdyby ideálem byla nějaká sjednocená pospolitost, kde si všichni myslí to samé. Proč je z pohledu psychiatrie tak těžké akceptovat odlišný postoj?
Souvisí to s politickou kulturou, a nikoli s psychiatrií. Ale představte si, že stojíte tváří v tvář pacientovi s bludem. A blud, to je setsakramentsky odlišný názor. Například pocit, že vám soused na dálku přes zeď posouvá hodinky. S takovým názorem se těžko pracuje, protože je imunní vůči racionálním argumentům. Ale ani toto nesmí vyústit v osobní konflikt. Takže tomu člověku přiznáme, že má právo si něco podobného myslet, ale zároveň vyjádříme nesouhlas. Jinak řečeno: já si to nemyslím, ale chápu, že vy to tak můžete cítit.
Takže to není zbabělý kompromis?
Ne, to je způsob, jak kultivovaně koexistovat v prostředí, kde proti sobě stojí naprosto neslučitelné názory. V politice by to navíc nemělo být takhle extrémní, protože ve většině případů nejde o bludy, ale o odlišné vidění světa.
Tak proč toho nejsme schopni? Je jiný názor nějak nepříjemný na psychiku?
Ano, samozřejmě. Když se s někým dostanu do konfliktu nebo názorového střetu, je to svým způsobem náročná životní situace. My máme celou řadu technik, jak se s tím vyrovnat. A taky to v každodenním provozu děláme, ani si to neuvědomujeme. Jednak je to agrese - soupeřit s ním, snažit se ho překonat, přeargumentovat, pak přebít, zcenzurovat a nakonec umlčet. Čili boj, ofenziva. Anebo naopak uniknout, opouzdřit to, vytěsnit, nemluvit o tom, vyhnout se.
To asi zná kdekdo z vlastní rodiny.
Ano, takhle vznikají tabuizovaná témata. Aby rodina mohla dál fungovat, tak se o tom či onom prostě nemluví. A když se jednou začne, tak dojde k sopečnému výbuch sedlin, jež se někde celá léta štosují, a všichni se pak diví.
Dobře, tak jaký je návod pro takové situace?
Naše schopnost se kultivovaně pohybovat ve společnosti je dána tím, jak umíme střídat masky, repertoár technik. Čím máme tu garderobu pestřejší a jsme schopni nasadit techniku odpovídající příslušné situaci, tím se chováme civilizovaněji. Zatímco když máme repertoár zúžený a vůči každému, kdo s námi nesouhlasí, máme jedinou odpověď - dát mu do držky, tak politická kultura klesá. To jsou naše osobnosti. A ty se dají kultivovat. Učit se kriticky myslet, umět zformulovat myšlenky, schopnosti rétorické, sledovat myšlenku, neodbíhat. Od rodiny až po školu se může prostředí kultivovat.