Nedávno jste vydala knihu Moderní ekonomie. Používáte v ní citáty z Káji Maříka, filmu Vratné lahve. V kapitole věnované mzdám citujete Mozarta: „Má mzda? Příliš mnoho na to, co bych dělat mohl.“ Je Česko z tohoto pohledu plné Mozartů?
Nikdo neřekne: Já beru příliš mnoho a nezasloužím si to. I když je pravda, že já jsem kdysi krátce tento pocit měla. Zpracovávala jsem tehdy, nějaké materiály pro akademickou sféru. Když mi více než velkoryse zaplatili, šla jsem si stěžovat příslušnému šéfovi oddělení, že jsem za tak vysokou částku neodvedla práci a že bych mohla ještě něco udělat. Když se platí ze státního, spousta práce je přeceněná. Často jsou na platy různé fondy, které je „třeba vyčerpat“. Musíme proto rozlišovat mezi platy ve státní sféře a mzdami v soukromé sféře. Když se ve veřejné sféře pohybujete dostatečně dlouho, zvyknete si na mnohdy vyšší úroveň příjmu. I když sám cítíte, že vaše práce tomu neodpovídá. Zároveň tím u ostatních, kteří pracují za normální tržní mzdu, vytváříte dojem, že by měli mít víc. A tím vzniká asi to, co říkal Mozart: Někdo dostává za málo práce hodně peněz, ale ví, že by mohl pracovat mnohem lépe - a za víc.
Odbory chtějí zvedat minimální mzdu. Je to cesta?
Šéfové odborů potřebují dát hlasitě najevo, že se perou za svoje voliče, za svůj lid. Teď se minimální mzda zvýšila během necelých čtyř let skokově z osmi tisíc na jedenáct tisíc korun. Výsledek je, že část lidí přejde do šedé ekonomiky nebo si úvazky rozdělí. Dopadá to i na lidi bez zdanitelných příjmů, kteří si odvádějí pojištění sami. Počítají ho totiž právě z minimální mzdy. To jsou třeba doktorandi nebo ženy v domácnosti. Vlády řeknou, že pomáhají zaměstnancům. Těm to ale v drtivé většině nepomůže. Slouží to jako demonstrace ochoty vlád vyjít vstříc zaměstnancům rétoricky, ale ne už skutečně.
Jak může vláda skutečně pomoci ke zvyšování mezd?
Musela by hodit do koše zákoník práce. Když zaměstnavatel bude moci zaměstnance snadno propustit, snadno zkrátit pracovní dobu v případě hospodářské krize, pak se nebude bát zaměstnance přijmout a přidat mu, když se firmě bude dařit. Další věc je zdanění práce v Česku. Prodavačka na kase má 12 tisíc hrubého, což je 10 300 korun čistého. To není nic moc. Jenže zaměstnavatel musí zaplatit celkem 16 tisíc, protože za ni odvádí sociální a zdravotní pojištění. To už tak málo není. Dá se říct, že v Česku máme drahou mzdu. Takže zaměstnavatel se dívá na zaměstnance pohledem vysoké částky, již na mzdu musí vynaložit, zatímco zaměstnanec vidí nízkou čistou mzdu a je adekvátně naštvaný. Tímhle se vytváří celá ta tenze, která se následně projevuje ve volbách. Vzniká pocit křivdy. Mimochodem na kase v obchodech ve skutečnosti většinou najdete brigádnici nebo důchodce, za něž firma nemusí platit sociální a zdravotní. Tohle pokřivení vzniká právě kvůli velkému zdanění mezd.
Jak to změnit?
Těžko. I kdyby přišla osvícená vláda, první věc, na kterou narazí je penzijní systém. Odvody z mezd jsou zdrojem státních penzí. Je to obrovský politický problém, jejž řešíme 25 let, a nejsme schopni ho vyřešit. Máme jen spousty důchodových komisí, které mají mnoho členů, ale žádné výsledky.
Jinými slovy, nejde odvalit balvan z mezd, aniž bychom změnili penzijní systém?
Ano. Každý libertarián by si samozřejmě přál, aby si každý na důchod šetřil sám, nanejvýš aby stát nastavil základní sociální síť pro handicapované lidi, aby nám neumírali na ulici. Ale jak to vysvětlíme člověku, který 35 let přispívá do současného sociálního systému a má pocit, že si platí svůj důchod? Řešením by byla privatizace jako v Chile v 80. letech, kdy vláda privatizovala všechno, co se dalo, a z výnosů zaplatila náklady přechodu na nový důchodový systém. U nás už ale není moc co privatizovat, takže jediná možná cesta je zavést nový systém pro lidi, kteří vstoupí na trh práce třeba v roce 2020. Deficit v penzijním systému v přechodném období se pak musí řešit seškrtáním státních výdajů.
Takže když politici brání skutečné reformě penzijního systému, konzervují tím vysoké zdanění práce a v důsledku i jakousi třídní nenávist?
Bojím se, že ano. Spousta zaměstnanců si neuvědomuje, že zaměstnavatel je v nešťastné pozici a má spoustu nákladů. Na druhou stranu není povinností zaměstnance to chápat. Zaměstnanec potřebuje zaplatit nájem a postarat se o svou rodinu.
V každém případě se hodně mluví o tom, že v Česku jsou vzhledem k velikosti ekonomiky nízké mzdy nejen oproti západním zemím. Je to tak?
Ano. Jednou z příčin je i to, že velké množství výnosů odplouvá do zahraničí. Vlastníky kapitálu, firem, továren, řetězců jsou často zahraniční podniky. Ty mají právo si svoje příjmy odčerpávat, byl by nesmysl jim to zakazovat. Jenže tady se vytvořilo prostředí, jež tento odliv podporuje. ČR dlouhodobě dělá politiku zahraničních investic, neustále vítáme další a další zahraniční investory, dáváme jim pobídky. Zahraniční investor je u nás modla. Pak se ale musíme smířit s tím, že zahraniční investor nenechá peníze v Česku. On má své zájmy jinde.
Co dál drží mzdy při zemi?
V normální zdravé tržní ekonomice by člověk, který má na kase 12000 hrubého, a ví, že má na víc, dal výpověď a začal podnikat. Jenomže začít podnikat je v současné Evropě pro většinu lidí téměř nemožné, protože jako podnikatel neustále čelíte mnoha problémům, rizikům a tlaku státu a politiků. V konečné fázi bude hlavním snem člověka stát se státním zaměstnancem. Úředník má definitivu, je nevyhoditelný, má kariérní řád a je součástí novodobé aristokracie. To je strašně škodlivé, neproduktivní. Neproduktivní je také celý byznys s dotacemi. Představa, že se dá bohatnout získáváním dotací, je omyl. Každý člověk a každý stát nohou bohatnout jedině prací.
Vyšlo v časopise Reflex - č. 13 - 30. 3. 2017
