Tak jsem si konečně přečetl Podvolení - k prezidentským francouzským volbám

Blog Martina Konvičky a zároveň recenze knihy Podvolení: Dlouho o té knize mluvím, sdílím na fb recenze ... intelektuálové holt rádi mluví o věcech, které znají z druhé ruky - a kdo tvrdí, že ne, ten lže. Četl jsem se zpožděním, ale jedním dechem a přitom vrtěl hlavou, jak ji recenze mohly mít za SATIRU.
7. 5. 2017 23:35 | Link: http://nastvanematky.cz/node/437

Pak mi to došlo. Byť je skutečným žánrem "politické sci-fi", nebo spíš "politické proroctví", mírně komickou postavičkou je hlavní hrdina. Tedy komickou pro recenzenty, nejspíš navlas stejné intelektuály jako je on, vysokoškolský profesor literární historie, prodělávající - na pozadí politického vývoje, který završuje islamizaci jeho země - úplně normální profesorskou krizi středního věku. Nebylo těžké poznat v něm kus sebe, kus kolegů, které člověk potkává v práci.

Táhne mu na padesát. Svůj intelektuální klimax - monografická díla o dekadentním prozaikovi Joris-Karl Huysmansovi - sepsal někdy po obhájení dizertace a nic nenasvědčuje tomu, že ještě něco hodnotného vybádá. O svých kolezích si myslí jen to nejhorší, o studentech si pro jistotu nemyslí vůbec nic. Neoženil se, žije sám v mládeneckém skoro studentském bytě, který má upřímně nerad. Náplastí na samotu mu je sériová monogamie - je zvyklý se vždy na začátku akademického roku "s někým seznámit" a stejně tak je zvyklý, že dotyčná po skončení akademického roku "někoho potká". Prázdniny, což je doba, kdy se špatně balí nové studentky, přežívá díky mikrovlnné troubě, alkoholu a občasné útratě za dívky z escortních služeb ... a to je na tom pořád ještě lépe, než spousta kolegů, kteří své akademické posty berou o to vážněji, oč jsou na tom intelektuálně hůře, než náš hrdina. 

Prvé kolo prezidentských voleb dopadne vyrovnaně. Postoupí Marine Le Pen a šéf nové legální strany, Muslimského bratrstva, jakýsi Ben Abbás. Paříž je zmítána násilím, které však akademické kruhy vnímají jakoby zpovzdálí. Po večírku, který narušen nedalekou střelbou a black-outem, se akademické celebrity rozcházejí se vzájemným ujišťováním, že "se nic neděje", jich se to přece netýká. Náš hrdina, protože přece jen není úplný hlupák, se snaží vyznat v situaci. Potkává mezi svými kolegy "bývalého identitáře", který mu objasňuje situaci z pohledu patriotických zbytků společnosti. Zajímavější však je setkání s manželem jedné z kolegyň, dlouholetým zpravodajským důstojníkem. Ten se s ním dělí o pohled vládnoucího establišmentu. Uklidňuje ho - socialisté i pravice samozřejmě podpoří muslimského kandidáta, ten se za to bude chovat konstruktivně a umravní islámské radikály; všichni přece chceme hladký a klidný vývoj situace; Ben Abbás je jiný muslim, než ti chuligáni z předměstí, chce silnou Francii i Evropu a když se tradiční strany vyčerpaly...

Francois s islámem - o kterém, charakteristicky, vlastně nic podstatného neví - ani náhodou nesympatizuje. Vlastně nesympatizuje s žádným náboženstvím. Pozná se to, když ve stopách svého akademického objektu, spisovatele Huysmanse, zkouší najít klid v katolickém klášteře. Stejně tak vlažný však je vůči sekulární Francii, či přímo západu - a to se pozná tehdy, když mluví o vztazích, sexualitě a rodině (během časově krátkého úseku pokrytého knížkou mu umírají oba, dávno odděleně žijící, rodiče). "Dříve bývalo zvykem, že se lidé vzali, měli spolu děti, a když tělesný chtíč vyvanul a děti odrostly, zůstala jim aspoň ta čistá, znovu cudná, blízkost a sdílení" [tohle píšu po paměti, vlastně spíš parafrázuji, protože jsou ráno nesnáším hledání konkrétních vět v e-knihách]. "Předpokládalo se, že mladý člověk absolvuje několik - odhadem tak 10 - takových krátkých vztahů jakoby na zkoušku. No a až se unaví z neustálého přebíhání, a narazí na jinou podobně unavenou, tak spolu začnou žít a možná si pořídí i děti". Ovšem pozor - zejména ženám se může stát, že to přebíhání časově přestřelí. Přichází to rychle, skoro ze dne na den, "kůže ochabne a prsa se svěsí, chvíli může být tím, čemu se říká caguar, ale to je vlastně zoufalství, které vede k osamělému stáří" [opět parafrázuji, necituji]. Dokud mířila revolta intelektuálů proti vládě, pořádku, akademickým veličinám, společnost ještě držela pohromadě. Ale jakmile začala atakovat to, co celou společnost drží pohromadě, tedy proti vztahům a rodině, byl konec - uvažuje hlavní hrdina, zamilovaný do přelomu 19. a 20. století, tedy do doby, kdy byla západní společnost na vrcholu - a ovšem, už tehdy, na vrcholu, bylo cítit zárodky konce. 

Díky podpoře socialistů a "staré pravice" se prezidentem stává Ben Abbás. Jedny z prvých změn se týkají školství, a taky rodinného práva.  V prvém případě jde o to, že islámské vzdělání je "zrovnoprávněno" se sekulárním - což znamená státní dotace islámským školám, které, vedle dotací z ropných zemí a vedle poplatků, které muslimové dávno platí, znamená, že se stanou "kvalitnějšími" - pro studenty i učitele. Univerzity jako Sorbonna jsou "privatizovány". Nejlepšími kupci jsou Saudové a Katařani, a ti prostě ze dne na den rozhodnou, že učit smějí jen muslimové. Nemuslimové, včetně našeho hrdiny, jsou umlčeni tučnými penzemi - a nikdo z vážených akademiků, kteří ještě před pár dny věřili své nepostradatelnosti, ani nezvedne hlas. Povinná školní docházka je zkrácena - což se ovšem děje pod záminkou podpory praktického vzdělání a drobných rodinných podniků, vycházející z takzvaného distributismu, ekonomické nauky, kterou na přelomu 19. a 20. století zastávali katoličtí konzervativci a k níž se hlásí i Ben Abbásova vláda (více: https://en.wikipedia.org/wiki/Distributism). Nejrůznější sociální programy jsou nahrazeny jediným: platbou ženám za to, že zůstanou doma a budou se starat o děti. To rázem vyřeší problém nezaměstnanosti... 

Předčasný penzista Francois to všechno vstřebává v diskusích s novým muslimským rektorem, bývalým kolegou, "o kterém se šuškalo", že přestoupil na islám. Rektor a stoupající politická hvězda Robert Rediger chce Francoise zpět - a tak ho nenápadně zpracovává k islámské konverzi. Je samozřejmě bývalý identitář - tedy patriot - který se dal k mohamedánům poté, co pochopil, že Evropa svou identitu vzdala. Opakovaně zdůrazňuje (a opravdu to nepůsobí jako satira) že mohamedáni a patrioti, až tedy na alláha, chtějí vlastně to samé - pevné rodiny, tradice, ekonomiku založenou na rodinném podnikání, stabilitu. Současně je drsný oportunista: "Kouzlem islámské polygamie [opět parafrázuji] je, že vlastně urychluje evoluci - umožní reprodukci jen těm nejlepším mužům, a ty ostatní uchlácholí náboženstvím". Symbolicky si za své rektorsko-ministerské sídlo zvolí palác, který před časem obýval Jean Paulhan, spisovatel, kritik a vydavatel, kterému kdysi dávno Anne Desclos, aka Paluline Réage, věnovala nepřekonaný a asi i nepřekonatelný vrchol erotické literatury, "masochistický" román Příběh slečny O (odkaz pro čtenáře-čuňata). "Jedině ve skutečném podřízení nalezneš svobodu - a možnost podřizovat si ostatní", sděluje bývalý identitář, nyní muslimský rektor Sorbonny a brzy ministr zahraničí Francouzské republiky, svému skeptickému ex-kolegovi, a taky budoucímu souvěrci a kolegovi. Čím dál okouzlenější Francois se ani neptá, jak že je možné, že u toho popíjejí výborné víno, když alláh přece ... Rediger mu vlastně ukazuje, že v rodící se totalitě se musí umět chodit.

(... při čtení této pasáže zatínal jsem zuby. V Příběhu slečny O je totiž všechno, co nás, normální antiislámisty, na islámu tak děsí - a co na něm tak láká jak koťátka ohrožená konverzí, tak nihilistické intelektuály s chronickou krizí středního věku. Je tam odevzdání, je tam moc, je tam fatalismus, je tam depersonalizace... Byl jsem na svůj "objev" propojenosti islámofilie se sadomasochismem patřičně hrdý a četbu té knihy jsem doporučoval nejedné konvertitce, abych jí tím ukázal, že její poblouzněnost není vznešeně duchovní, ale prvoplánově erotická. A teď s tím přišel nějaký zatracený Frantík, a navíc to vydal ve Flammarionu ...)

-----------------------
Není asi třeba psát, jak kniha dopadne - spíše je třeba se ptát, co s tím. Protože Houllebecq/Francois/Rediger, každý svým způsobem, skutečně uhodili hřebík na hlavičku. Intelektuálové a politici bez rodin a bez dětí, dávno nevěřící řečem, které je živí a rozhodně ne ochotní za ně bojovat, unavená západní politická třída, která skutečně neví, jak dál (ale ví, že by ráda dál zůstala politickou třídou) - ti všichni se s Redigerovým vábením ztotožnit. Podřiď se - a my, to jest islámská komunita, se ti postaráme o pohodlí, o mladé ženské, o klid v duši, o stáří... Podřiď se - a budeš součástí něčeho většího, tvá země bude opět vyvolávat respekt, přivedeme k životu dávno zapomenuté sny. Podřiď se - a nalezneš, místo neustálých pubertálních pochyb, kýžený klid středního věku.

Houllebecq, chtěně či nechtěně, nám vlastně dává návod: Předběhněme mohamedány v agendě, která je na celé islámské expanzi tak lákavá - kterou "sdílejí s identitáři". Rodina, tradice, drobné podnikání, klid a stabilita, hrdost na své kořeny. Jedním z bizarních aspektů, kterým Rediger láká Francoise, je posílení role francouzštiny v EU, "nyní, když má Francie muslimského prezidenta, rozšířené o severoafrické země" - což je přesně nota, s níž v posledních dnech přišli jak prezidentský kandidát Macron, tak bruselský ožrala Juncker; nedivil bych se, kdyby Podvolení četli oba. Zvládněme to dříve, a hlavně zvládněme to lépe, než jak to slibují různí Redigerové a Ben Abbásové - protože jinak naletíme falešným slibům. 

Jak to zvládnout dříve, to nevím. Jak to zvládnout lépe, o tom míním psát někdy příště, co nejdřív. 

Co nejdřív, protože o osudu Francie se nerozhodne ve volbách 2022. Rozhodne se dnes, v neděli 7. května 2017. 

Martin Konvička, 7. 5. 2017

Další články, blogy, videa

Podle všech dostupných definic, kterými se ohánějí zaslepení, je cenzurou jedině zásah vládní moci. Pak tedy je potvrzeno, že Český stát...
Hans-Georg Maassen je bývalý šéf německé civilní kontrarozvědky. Maďarská televize s ním udělala rozhovor, který opravdu stojí za pozornost.
Giorgia Meloni, předsedkyně politické strany Fratelli d'Italia (Bratři Itálie) ve svém projevu na XIII. Světovém kongresu rodin, který se letos...
Neustále to probírám sám se sebou tyhle poslední dny a napadají mě všelijaké myšlenky a důvody proč nechtít islám v České republice...
Štefan Harabin je kandidát na slovenského prezidenta. A je vzorem i pro naše politiky, protože se jeví jako nezávislý ve všech smyslech toho slova....
*Vyplněním osobních údajů souhlasíte s jejich zpracováním. Údaje budou sloužit pouze k rozesílání newsletterů a nebudou poskytovány třetí straně. Svůj souhlas můžete vždy bezplatně odvolat.