Časy se mění. Kdysi byly ženy krásné, něžné a mateřské a muži silní, odvážní a stateční. Muži ženám dávali přednost ve dveřích, chránili je, platili za ně, kupovali jim dárky a vydělávali peníze, aby je i jejich děti uživili, zatímco ženy mužům vařily kávy a obědy, rodily děti a zpříjemňovaly těžký život. Na světě bylo méně zákonů, ale o to více pravidel chování, oblékání, konverzace, výchovy dětí a vzájemné komunikace mezi pohlavími.
Některé věci nebylo záhodno činit, protože byly nesprávné a každý věděl, že se mu nemusí vyplatit. Třeba chodit polooblečená za tmy parkem, přijímat pozvání od neznámého muže, kašlat na výchovu potomků nebo se chovat špatně k manželovi, mluvit sprostě na veřejnosti a nedbat, co si o vás ostatní lidé myslí. Myslet jen na sebe, chlubit se svými úspěchy, mluvit hlasitě, lhát, nedržet slovo, vést hovory o penězích. Zákazy, příkazy, doporučení a nařízení nebylo třeba nikde publikovat, vyvěšovat na nároží ani včleňovat do etických kodexů. Lidé se je prostě naučili výchovou, špatnými zkušenostmi v mládí nebo vlastním pozorováním. Svět byl krutý a nevlídný, a kdo se to nenaučil, ten se dříve či později se zlou potázal.
Jiné věci bylo záhodno činit, pokud jste chtěli mít úspěch, získat partnera, dosáhnout na zajímavé povolání nebo zažít prchavé okamžiky štěstí: prokazovat úctu starším, zkušenějším, výše postaveným a všem ženám, zdravit, děkovat, usmívat se, říkat pravdu, dodržet slib, pečovat o přátele a členy rodiny, ovládat se, přemýšlet, než člověk promluví, a dělat i věci, o které nestojí, ba dokonce, do kterých se mu nechce. Ani tato pravidla nikde nebyla kodifikovaná, protože morální normy se předávají ústním podáním, prožitou zkušeností a reakcí okolí na naše vlastní chování. V těch dávných dobách totiž platilo úsloví: co nechceš, aby ti lidé činili, nečiň ty jim.
Zvláštní oblastí lidské komunikace byly vztahy mezi muži a ženami. Co svět světem stojí (či stál), muži se družili se ženami a naopak, protože o sebe navzájem stáli, a cílem jejich zájmu bylo početí potomků. Co svět světem stál, platilo, že muži dobývají a ženy si vybírají. Vždyť co jen románů a divadelních her hovoří o tom neustálém snažení (žen dát najevo zájem, a přitom si nezadat, naznačit, ale přitom jasně neříct; a mužů získat ženu svých snů). V podtextu tohoto lidského snažení bývalo včera i dnes ukojení sexuálního pudu a (nebo anebo) romantický cit, zamilovanost, láska. A každý se světem a lidským údělem pere po svém, individuálně a rozličně úspěšně. A každý někdy vítězí a jindy selhává.
Svět se ovšem mění před očima a s ním se proměnilo i výše uvedené. Práva přibylo tak, že je nepřehledné a není na naší zemi nikdo, kdo by je dokonale znal. Jednat podle něho je proto vyloučené. I pohled na pohlaví se prudce proměnil. Někdo tvrdí, že dnes žádné něžné ženy a silní muži neexistují, protože rozlišovat pohlaví je překonané. Země je plná nositelů lidských práv, kteří jsou si rovni před zákonem, v zaměstnání, ve škole, v porodnici i v posteli. Ta tam je skromnost, protože nade vše se cení pýcha a sebevědomí. Ta tam je pokora, protože každý má právo být slyšen, i když nemá valně světu co říct. Zmizelo vzývání slušnosti, protože s ní už dávno nikam nelze dojít. Zmizelo sebeovládání, neboť velebena je přirozenost bez omezení. Každý má přece právo na své místo na tomto světě a za cenu silných loktů je moderní si je brutálně prosazovat.
Ale není to všechno jen klamný dojem, názor skupiny zaslepených či pomýlených či teorie replikovaná těmi, kdož právě jim chtějí naslouchat? Nevím, jak ostatní, ale sama žiju v docela jiném světě. Vždycky jsem milovala všechno nové a s nadšením následovala výzvy a projekty. A přece se i dnes ráda vzdám světa nařizované rovnosti jedinců i příležitostí výměnou za slušnost. Proto očekávám, že mně muži dají přednost ve dveřích, galantně mi sejmou z ramen kabát i jiné břemeno, zaplatí za mě kávu v kavárně, a pokud můj parník ztroskotá, vynesou mě z něho v náručí, budou mě bránit před hrubiány a získají si mě drobnými dárky. Naopak v mé společnosti se budou cítit jako silní gentlemani, protože jim ode mě nehrozí žádné genderové nebezpečí. Laskavý čtenář se možná usmívá, ale v mém světě je určitě více galantních mužů a báječných ženských žen než jedinců bez pohlaví plných práv.
Možná není ještě všechno ztraceno, protože každý z nás je tvůrcem svého maličkého světa, a jak se my ženy chováme k mužům, tak se přece mužský svět chová k nám. Což koneckonců platí pro obě pohlaví a plemeno lidské libovolného věku – ve vlaku, na chodníku, v domácnosti, v kanceláři i u soustruhu. Pro samá lidská práva a rovné příležitosti totiž na slušnost netřeba zapomínat.
Daniela Kovářová
Info.cz, 1. 11. 2018
