Jako dobrovolnice jedné neziskové organizace jste se v roce 5005 dostala do Afriky poprvé. Později jste dokonce založila neziskovku vlastní. Čemu jste se věnovala?
Soustředili jsme se na mikrokredity. Jde o půjčky v řádu tisícikorun. Například půjčíte ženě v přepočtu 3 000 korun, které použije na nákup šicího stroje a látek, založí si živnost a z prodeje výrobků vám půjčku splácí. Ze všech těch projektů mi to přišlo nejsmysluplnější, protože v Africe je nezaměstnanost velký problém. Půjčkou lidi motivujete, vědí, že peníze musí vrátit, musí se snažit si práci udržet a postarat se sami o sebe. Také jsme měli šicí program ve slumu Kibera a chov slepic v západní Keni. Projekty stále běží, ale já jsem se před rokem rozhodla činnost české neziskovky ukončit. Po čtyřech letech přemýšlení jsem došla k přesvědčení, že tato pomoc pro Afriku není řešení.
Proč?
Nikam to nevede. Lítala jsem tam deset let a za tu dobu se ve slumu Kibera absolutně nic nezměnilo. Přitom leží na rozloze 2,5 km a působí tam přes 600 neziskových organizací. Kdyby to nějak fungovalo, musela by přeci pomoc tolika neziskovek být někde vidět.
Proč není? Rozkrade se?
Pomoc na té mezistátní úrovni asi ano. Vláda je zkorumpovaná, rozdá ji svému kmenu, nebo rozprodá na černém trhu. Tohle ale v případě neziskových organizací není ten hlavní problém. Neříkám, že nepomáhají, pár lidem určitě ano, ale je to jen kapka v moři. Nemyslím tím samozřejmě organizace, které působí ve zdravotnictví. Určitě jsou užitečné a je jich tam potřeba. Ty ostatní neziskovky ale v globálu nic neřeší. Utvrdil mě v tom i rozhovor s jedním keňským ekonomem. Volal v něm po zastavení rozvojové pomoci Africe s tím, že to stejně nikam nepovede.
Co by jí tedy pomohlo?
Kdyby se s Afrikou zjednodušilo obchodování. Pokud chce africký výrobce něco vyvážet do Evropy, musí překonat dvacet různých bariér. Což stojí nemalé peníze, které oni nemají. Když jsem s neziskovkou poprvé letěla do Afriky, říkali mi: „Musíte je naučit, aby si dokázali pomoci sami.“ Mně tehdy bylo nějakých 23 let, tak jsem to všechno papouškovala. Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, říkala jsem si, kdo jsme my, že chceme učit, aby si sami pomohli? Já se tam setkala se spoustou schopných lidí, kteří byli schopní si pomoct sami. Ve slumech se v rámci takzvaných Self-Help Group sdružují skupiny žen, které společně například vyrábějí a prodávají šperky. Pak tam vtrhne nějaká zahraniční neziskovka a tuhle fungující skupinu vezme pod svá křídla a vydává ji za svou. Proč? Vždyť to tam fungovalo i bez nich. Rozvojovou pomocí drží západní svět tento kontinent i jeho obyvatele v závislosti a posilují postavení Afričana jako žebráka a bělocha jako bohatého. Otázkou je, jestli západní svět vůbec chce, aby se Afrika na ty vlastní nohy postavila a stala se rovnocenným partnerem.
Časopis Téma, č. 48, rozhovor vedla Silvie Králová
