Citujeme:
Martina: Já jsem to manévrovala k této otázce proto, že jsme dostali dopis od posluchače Davida, který píše: „Dokud se nám nenarodil syn, bylo všechno v pohodě. Ale teď je to stále horší. Manželka se stýká s divnými lidmi, kteří považují za normální, že chlap nosí malé dítě v nějakém batohu na břiše, žvatlá s jinými chlapy o sunaru a plínách, žena o nich mluví jako o moderních lidech, moderně smýšlejících přátelích. Mně to ale připadá nenormální, deptá mě to.“ A tak se chci zeptat, jestli jsme se nedostali do opačného extrému.
Max Kašparů: Mě tam zaujalo to slovo „moderní“ názory, „moderní“ lidé, „moderní“ postoje. Já se tohohle toho slovíčka trošku bojím, protože ono to, co je moderní, ještě nemusí být zdravé.
„Moderní boty ještě nemusí být ortopedicky zdravou obuví. Moderní píseň ještě nemusí být uměleckým dílem. “
Já bych místo slova „moderní“ spíše razil slovo „přirozené“.
A my bychom měli hledat, co je přirozené. A nejpřirozenější, teď to bude možná znít jako fráze, ale ona ta fráze je pravda, je úcta k tomu druhému. Jestliže si toho mého muže vážím, tak ho nebudu zesměšňovat a jestliže si té mé ženy vážím, tak jí nebudu pohrdat. A to jsou dva pojmy, které já v těch vztazích u těch mých klientů v ordinaci skoro dennodenně vidím.
Pro zlepšení vztahu je potřeba podívat se na začátek, kdy jsme s ním začínali
Martina: Cituji dopis z Jičína. „Dnešní nepřirozené genderové ideologie mě straší a znepokojují mě. Myslím, že nás to zničí. Jednoho dne po deseti, dvaceti letech manželství se žena najednou podívá na muže na gauči, na toho muže, kterého dřív milovala, odvážného a srdnatého chlapa, a vidí cosi na gauči. A říká si, proboha, vždyť já vlastně žiju s babou. A muž kouká na toho policajta v sukni, který pobíhá nasupeně po bytě a neustále vykřikuje nějaké pokyny a zhrzeně říká, to je strašné, já žiju s chlapem.“ Souhlasíte s pisatelem?
Max Kašparů: Já tam vidím dva body. Zaprvé on použil slovo nepřirozené. A s tím já souhlasím. My skutečně jsme se dostali do takových nepřirozených situací hlavně v tom genderu. Četl jsem pohádku o tom, jak se princezna zamilovala do prince, a když šel žádat o její ruku, tak najednou uviděl jejího bratra a zamiloval se do něj. „Omužil“ se tady s tím bratrem a všichni byli spokojení.
My už se vlastně dostáváme do takové situace, že už nevíme, co je muž, co je žena, jaká je jejich role a to je naprostý chaos a naprostý zmatek, ale je to moderní, je to pokrokové. A spíš bychom se tím měli chlubit, než se za to stydět. A to teď myslím ironicky.
A druhá věc je ta, že po určitých letech dojde opravdu k tomu, co ten pisatel píše. Jednou mi jeden muž říká „ Moje žena zbabovatěla.“ A já jsem se ptal, co to je za pojem. A on říká: „No, to je taková ta přemoudřelá stařena.“ A já říkám, kolik je jí let? On říká, padesát.
Podle mě je padesátiletá žena mladá. Ale podle něj zbabovatěla, protože se neustále na všechno ptá, všechno musí vědět, o všem musí rozhodovat, ke všemu musí mít nějaký komentář, není záležitost a událost, ke které by se nevyjádřila, a to vždycky negativně, všechno sleduje, o všem ví, do všeho se plete, dokonce i do těch mužských věcí.
A pokud já mám zkušenost, spíše s tím začínají ženy, no a samozřejmě ti muži, aby nezůstali pozadu, tak dělají totéž a máme konflikt na střeše.
Chce se to vrátit zpátky. Tady v tomto případě skutečně podívat se do minulosti, jak to bylo před těmi lety, kdy jsme se brali, by byl ten pozitivní výhled do té budoucnosti očistit svoje role. A o tom se málo mluví. Očistěme svoje životní role. Mužskou, ženskou, otcovskou, mateřskou.
Zdroj: http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/svedomi-se-zacin...
